CZ EN
 

Cizorodá vášeň
12.12.2016

Knihy jsou zvláštní věci. Když jsem byla malá a začala jsem číst dlouho před tím, než jsem šla do školy, svět z některých knih se dokonale a přirozeně mísil se světem skutečným do úchvatných, nevídaných barev, jak barokní zpěv s nástroji ve staré hudbě. Někdo by to označil za pouhé dětské fantazírování. Ale až jsem si v daleké budoucnosti přečetla v Oněginovi o Taťáně, pochopila jsem, že je takové vnímání úplně normální kdykoliv. Bonus. Světy navíc. Bohatší život.

Moje kniha se jmenuje Cizorodá vášeň a právě vyšla v nakladatelství Jota. Je to sbírka povídek, ilustrovaná mistrovskými kaligrafiemi Monicy Dengo. Kniha přece neexistuje jenom proto, abychom ji četli - ale také proto, abychom si ji prohlíželi, přivoněli k ní a nebo ji jen tak drželi v rukou. Je to vesmír sám o sobě. Jste srdečně zváni.

Cizorodá vášeň

Posilovna citu pro abstraktní umění
20.4.2016

Stále se vede debata, jestli západní svět vůbec dokáže vnímat spirituální rozměr písma, když jej naše kultura neobsahuje. Věřím, že všechny vztahy je nutné pěstovat a svlažovat životodárnou energií vědomí a pozornosti. Tak i senzory pro vnímání abstraktního umění potřebují posilovat. A od koho jiného bychom se měli učit o zobrazení vnitřní spirituality, než u Františka Kupky.

http://klanicova.blog.respekt.cz/zbytky-v-narodni-galerii/

Putování dušičky III. 2015

Calligraphies in Conversation
7.12.2015

Pokud jste náhodou v Kalifornii, dovolím si doporučit návštěvu mezinárodní kaligrafické výstavy "Calligraphies in Conversation"v Oaklandu. Je pro mě velkou ctí být součástí této neobyčejné události, ocitnout se po boku mistrů východní i západní kaligrafie. Výstava trvá do 17. prosince.

Calligrafphies in ConversationVrozena každému člověku dušička

PF 2016
27.12.2015

Jak se píše ve vile Čerych
4.8.2015

Počátky skutečných příběhů je někdy těžké vystopovat. Když jsem poprvé viděla Havlův film Odcházení - který mimochodem považuji za geniální - říkala jsem si: co je to za místo, to je neskutečné! Souhrou náhod, které neexistují, jednoho dne přišlo pozvání do Vily Čerych a právě tam se uskutečnila letošní Letní škola kaligrafie. Inspirací byly předlohy písma z první republiky.

Zápisky z tohoto neobyčejného týdne zde http://klanicova.blog.respekt.cz/jak-se-pise-ve-vile-cerych/

a dveře do našeho krasopisného salónku otevřené.

Krasopis ve Vile Čerych

Kaligrafie pro Památník MISTRA JANA HUSA
9.7.2015

V únoru započaly práce na návrzích kaligrafického zpracování textů pro novou expozici v Památníku mista Jana Husa pro ateliér FUX TEAM. Pro texty v gotickém písmu jsem vybrala překrásnou českou bastardu z Bible olomoucké; nepřestává mě fascinovat její provedení i to, že rukopis je možné po těch staletích pohodlně číst v češtině. Spolupráce na tak velkém projektu byla pro mě ohromně zajímavá. Současně nezapomeňme, že i díky Husovi je kaligrafie češtiny opravdu náročnou disciplínou, se všemi háčky, čárkami a nabodeníčkem krátkým! Zvláštnosti se mají hýčkat.

Přitažlivost pozornosti
25.5.2015

Chladné dny na jaře, pro tentokrát v Římě, na kaligrafickém workshopu Monicy Dengo. Je to už nějaký ten pátek, ale jako včera. Třeba vůně toho pomerančovníku za oknem do zahrady v kaligrafickém studiu Marty Lagna. Gotické písmo Monicy bylo jako její kaligrafie - plné tanečních figur v horkém tepu vášnivých dotyků a ladných gest. Marta měla při psaní tajemný výraz s jemným úsměvem, připomínal cosi z bohyně Sešat ze staroegyptských stél. Bydlela jsem u Loreny; zpívala ve sboru, v hale měla piano, naproti němu bystu Beethovena a k tomu malinký zelený spinet. Řekla: vím, kde je Brno, byla jsem tam na cestě do Jihlavy, miluji totiž Mahlera...a dále tam byli ještě Piero della Francesca a Paul Klee. A taky černá kočka, jmenovala se Coco...

...a tisíc dalších věcí, ale spíš si všimnu toho, co už ve mně dávno je.

http://klanicova.blog.respekt.ihned.cz/c1-64052970-pritazlivost-pozornosti

Studio Marta Lagna, Roma

Vermeer před vilou Tugendhat
26.2.2015

Vermeer před vilou Tugendhat

Některé obrazy znám od svojí nepaměti. Mám k nim zcela jiný vztah a přinášejí pocit čehosi důvěrně známého, domáckého a současně nezměrného, jako celý jiný svět. Jedním z těchto obrazů je Vermeerova Dívka čtoucí dopis. Ve světle u okna je to ticho kolem tajemství slyšet. Stále se to celé tam kdesi odehrává. Všechny jeho obrazy jsou takové, dělají něco s časem.

O Vermeerovi byl natočený film. Zároveň, o Vermeerovi nebyl natočený film. O životě tohoto malíře se mnoho neví, ale ani to málo se pro zfilmování nehodilo. Licentia poetica. Ovšem spíše než jako autorská interpretace film působí mírně řečeno hloupě, pokud člověk byť jen povšechně ví, jak Vermeerovy obrazy vypadají. Například, je na nich často vyobrazena jeho žena, i těhotná, s nekonečným půvabem. Kdežto filmová manželka hystericky osočuje malíře, proč ji nikdy nenamaluje. A jako bonus pro ty, kteří už někdy malovali a pracovali s pigmenty, je tu vskutku něco neuvěřitelného: za Vermeerovou mystickou modří vězí selská holka s věčně pootevřenými ústy, která mistrovi míchá barvy a radí s kompozicí! Ten film je návodem, jak zcela nepokrytě zneužít něčí jméno a dílo jako kulisu. Dívka s perlou se stala propagačním letákem k vizuálně působivému, avšak dokonale prázdnému příběhu.

Nyní je u nás ve hře také jedno umělecké dílo, deklasované na vkusnou dekoraci, Vila Tugendhat. Na světle světa se vyhřívá  smyšlený příběh o skleněném pokoji. Lidé, co ve vile sktečně žili, jsou zaměněni za fiktivní románové postavy, které utkví v obecném povědomí jako jediní skuteční lidé z vily Tugendhat.

 Vermeer se už bránit nemůže, ale bohužel ani  Tugendhatovi. Jsou zcela bezmocní nad šířením pokřiveného memu o jejich rodině, jíž toto skvostné, bohužel pro dnešek až příliš fotogenické místo, patřilo. Samozřejmě, není možné ohraničit básnickou licenci, už jen o tom uvažovat je paradox. Autor si může se svým dílem zacházet, jak se mu zlíbí, záleží jen na jeho svědomí. Možné je všechno a nic není svaté. Ale ty zkomolené příběhy, zmrzačené pravdy a zborcené obrazy pak vytvářejí naši realitu. I když se to zdá jako protimluv, i fikce má svoje pravdivostní pravidla. Její veškerá váha povstává právě z pravdy, ale jiného druhu, než jsou pouhá fakta.

Ideál pravdy neurčují verbalizované dohody ani vědecké soudy stlačené do čísel, ale něco mnohem hlubšího. Jako by to ani nebylo z tohoto světa, když to tak úplně nepromlouvá slovy. Avšak právě tato beztvará síla činí každého člověka zodpovědného za svůj hlas, byť by jím ovlivnil jen jedinou mysl. Umělecké profese jsou z těch, které mají možnost působit na obrovské množství myslí. Spoluvytvářejí nevratné prvotní dráhy, které spojují pojmy a objekty a budují náš svět, náš život. Tolerovat parazitování na cizím díle, ať už je to Vermeerova malba nebo Mieseho architektura, znamená vytvořit normu pro používání umění jako zboží. Jít a něco si koupit, to je vlastně vrchol, kterého v dnešní době může člověk dosáhnout.

Estetické ideály se v čase proměňují. Vznikají nové kategorie a pojmy, definující umění, pravdu a mnoho dalšího. Jedinou konstantou, se kterou čas neotřese, je požadavek pravdivosti jako základního atributu umění.  Před díly skutečných umělců člověk pocítí okamžitě, jak z nich sálá něco zcela nadčasového a absolutního, co prozařuje skrze konkrétní, jedinečnou bytost. Ten zdroj nemá přesné místo, jako by to ani nebylo z tohoto světa, ale dá se to ucítit někde u srdce. Svaté věci jsou.  

 

 

 

 

Alegorie malířství, ve Vídni

Z rodu a kmene člověkova
21.1.2015

Rodokmeny byly první časoprostorové mapy. Byly tu dříve než mapy geografické. Na starobylých rodokmenech je vidět pouta, jimiž se člověk snažil uchytit mezi věky a místy. Genealogický vývod nepřipomíná strom, je to spíš světelný kužel.

Koruna stromu života se rozvíjí ke starším generacím, hlouběji do minulosti. Zdánlivě to odporuje logice – místo aby tvořili kořeny, nejstarší předkové jsou vysoko v koruně. Opravdu se ale ztrácejí v nedohlednu jako listy na tenkých větvičkách. Existence celého rodu leží na bedrech těch posledních, nejmladších.Bez pokračovatele se dokonalá fraktální struktura rodu trhá, vzniká jakási dislokace ve struktuře. Dislokace činí věci ostrými, doslova něco přeseknou. Přicházejí muži a věnují obraz rodokmenu svým otcům, nebo svým právě narozeným synům, je to dojemný druh pýchy, s jakou si prohlížejí jména svých dětí zapsaných v posloupnosti příbuzných. U rodů, které vymírají po meči, si některé ženy postesknou nad zaniklým příjmením svých otců: náš rod končí. Jakmile jeden znak z oceánu věků vymizí, už se nikdy nevrátí.  Je navždy ztracen, jako první želví krunýře. Byly tu kdysi, ale pak zanikly. Když se objevily znovu, bylo to už zcela něco jiného. Příroda nikdy nepoužije stejným způsobem znaky, které už tu jednou byly. Ale svět přece neexistuje jen tehdy, je –li pozorován. Ať už rod pokračuje nebo ne, předkové svoje životy žili a někde v časoprostoru stále jsou, jen my jsme se se svými světočárami od těchto událostí nevratně vzdálili.

Co to vůbec znamená, předkové. Slýchala jsem o nich, otec nám vyprávěl, jaký kdo z nich měl rukopis, podle podpisů v knihách v archivech. Taky jsem slyšela, jak prastrýc Rudolf přišel z války a v noci umřel. Z první světové války. Pak taky, jaký hlas měl Masaryk a jaký Beneš, když mluvili v rádiu. Dále jsou tu jistá tajemství  - kdo zapříčinil malou nehodu Löw-Beerova auta a kudy vedla cesta lesem do mlýna. Prateta, co se při chůzi opírala o židli a místo v lese, kde se všichni schovávali před nálety za války. Za druhé světové války. Mám malou krabičku, s osobními poklady, kdo by ji neměl. Je tam i koruna z roku 1920. Jednou jsem ji našla na našem poli. Díky předkům vím, že za ni bylo 5 sněhových hříbků s klobouky namočenými v čokoládě. To oni způsobují, že všechny tyto věci jsou pro mě živé. Jsou v mojí přítomnosti.

Jeden muž mně kdysi řekl: lidé si nechávají dělat rodokmen, protože čekají, že budou šlechtici a zatím jsou to obyčejní sedláci. Překvapilo mě to pohrdání v jeho hlase. K pohnutkám není potřeba formulovat důvody a všichni předkové jsou stejně dobří. Vzhledem k čemu je člověk míň nebo víc, občane Robespierre? Pouhá příslušnost k rodu zajišťovala šlechticům výsadní postavení mezi smrtelníky, a tak pro někoho může rodokmen skýtat naději nějakého zapadlého privilegia, automatické výhody bez přičinění. Je to totéž jako kouzlo nebo výhra v hazardu: aktivum, které dostanete na tomto světě bez úsilí a okamžitě.  Stačí, že se narodíte. Co to v člověku je, že má pocit, že je přece trochu lepší, když byli jeho předkové váženými lidmi. Nacističtí hodnostáři svůj rodokmen přikrášlovali upálenými čarodějnicemi, byl to doklad tehdy módního pohanství. A rodokmen Ježíše, vytvořený dávno po jeho údajném životě, byl napsán až k počátkům věku, až do ráje, i bez matrik a pozemkových knih. Asi je to potřeba k opravdovosti Spasitele.

V dětství jsem strávila spoustu času na hřbitově. Rodokmeny mi něco odtud připomínají. Veškerá nevypočitatelnost osudu, mohutná složitost života, ale nakonec zůstane jen jméno a dvě data: narození a smrt. To stačí k opravdovosti člověka. Fenomenální.

 

 

Tajná řeč
18.11.2014

Tajná řeč

Asymetrie nevratnosti je tak znepokojující. Ten pocit nezvratitelného okamžiku, blízkosti stavu, kdy mohly věci zůstat celé! Výkřik sevře srdce a jeho ozvěna hned utichá, rezonance zmizelého děje se vstřebá beze stopy do světa. Oči vidí jen záblesk příčinnosti a tak povstává iluze, že jen málo stačilo, aby se vše stalo jinak.

Když se člověk jednou naučí číst a psát, nemůže už nikdy nastat znova ten stav, kdy to ještě neuměl. Řeč se pro něj navždy promění, formální zápis přetaví vnitřní obraz jazyka. Hláskovaným slovům nerozumějí děti, které neumějí číst. Jakmile jsme to se sestrou zjistily, měly jsme kdykoliv po ruce dokonalou tajnou řeč. Čeština se trochu odcizí tím, že získá strukturu a uspořádání do písma. Prý byly kdysi původnější hvězdy a pak je vystřídaly další, které hoří pomaleji a zbývá čas na těžší prvky. Jsou dost pravé, moje rodné hvězdy? Dnes dostáváme záhy, už ve svojí malinkosti, abstraktní písmo, vzdálené daleko od toho, z čeho povstalo, dostáváme abstraktní jazyk, plný výrazů pro vymyšlené jevy a útvary. Je původní a přece není.

Stejně jako se vzhledem k předešlému rozrůzňuje vesmír, rozrůzňuje se písemná forma řeči v latince. Římané nerozdělovali text do jednotlivých slov – původně psali slova za sebou bez mezer, bez význačného směru, jeden řádek zleva doprava a následující navazuje zprava doleva. Možná jim to způsobil jeho hláskový charakter, protože Egypťané dávno předtím na oddělní slov velmi dbali. Z hlediska entropie je to římské provedení méně uspořádaný stav – stejnocenné směry oproti dnešnímu západnímu psaní – oddělená slova, malá a velká písmena, začátek řádku vždy vlevo, odstavce a interpunkce. Písemný záznam řeči se viditelně stává stále více diferencovaný. Moje první zápisky samouka se však podobají spíše „římskému“ stylu.

Jak vlastně vypadá ta řeč předtím, než je vtěsnána do kodifikovaného rámce písmen a slov? Kdesi vzadu je zakletá do melodie. Janáčkovy zápisky nápěvků mluvy mě nepřestávají fascinovat. Ve fonetickém záznamu, oproštěny od konvence oficiální formy, mají i krátká slovní spojení uhrančivou výmluvnost. Stačí tak málo, jen je napsat tak, jak jsou vnímána. Některé poznávám, okamžitě rezonují s pravou mateřštinou z doby před začátkem mého letopočtu čtení a psaní.

Nápěvky mateřského jazyka jsou tak mocné, jsou skutečnou první řečí člověka. Hluboce prokořeněné do krajiny duše, popisují primitivním písmem svět, dosud nerozlišený do slov, přesto verbalizovaný. Skrze oblaky emocí, řeřavé i bledé životodárné paprsky osvěcují stezky v houštinách důvěrných listů, zaznamenaných zapomenutými znaky.  

Slova této řeči nejsou propojena s jednoznačným sémantickým významem – jsou to soubory příčin a následků, falešná proroctví a filozofické pravdy, romány komprimované v jediném sousloví.  Ještě za melodií se nachází zvláštní rytmus, jedinečný, nápěvek je na něj navrstven. To je prastarý dech řeči, zrcadlí se v krocích člověka, ve šlépějích generací.

 Jazyk jde zapsat do slov, avšak podobá se času, který je možné zapsat algebraicky jako prostorovou souřadnici. Neznamená to, že je něčím takovým.  Myslím na tento příměr, při spanilosti Janáčkovy hudby. Vypadá to jako hudba, má to všechny její atributy, tvary i chutě, ale je to zároveň i něco jiného. Zcela nad stylem.

Tak i současná kaligrafie přináší jiný způsob vyjádření. Ve světě vzrůstající komplexity, mapuje preartikulované dimenze, otevírá kanály komplexním informacím. Umožňuje sdělit dříve nesdělitelné. Přináší dopis z horizontu, kde je věčné možné, z horizontu, který je sjednocením.

Kdo ten dopis jednou přečte

 nevratně se pro něj svět změní

objeví prvky

které nemají v původní množině svoje zobrazení

Něco je božské

 a něco není.

 

 

 

Landscape of the soul II (2014)